6. Dartmouth

25. dubna 2009 v 20:04 | Terezka ** |  Immortal love

6. Dartmouth

"Neviděl jsi někde moje sluneční brýle?" zeptala jsem se Edwarda.
"Zkoušela jsi to v šatně?"
No jasně, šatna, došlo mi.

Vrcholilo veškeré naše balení. Balili jsme už jen to, na co jsme zapomněli na začátku. Všechny věci jsme už měli hozené v autě. S plným Volvem jsme přijeli ke Cullenovým se rozloučit.
"Vážně sis to nerozmyslela?" zkoušela jsem Nessie.
"Vážně ne." váhavě pronesla a objala mě.
"Budeš mi chybět." pošeptala jsem ji.
"Vždyť i ty mně, mami. I ty tati, samozřejmě." a skočila po něm.
Ano, nechávali jsme tu Renesmee s těžkým srdcem a Edward to nesl o něco hůř než já. Chytla jsem ho za ruku, abych ho alespoň trochu podpořila. Postupně jsme se se všemi loučili. Carlisle, Esme, Emmet, Rosalie, Jasper, Alice.
"Počkejte, něco pro vás mám" nadšeně téměř zapištěla Alice.
Na chvíli zmizela a vzápětí byla zpět. Držela v ruce něco... oblečení? Přidušeně jsem se zasmála. Podala nám to. Roztáhla jsem svůj kus před sebe. Mikina? V tom mi to došlo. Modrobílá mikča s logem Dartmouthu. Pro mě a pro Edwarda.
"Děkujeme." a znovu jsem ji objala.
Namířili jsme si to k autu. Edward řídil. Vyžíval se v tom. Věděl, že mým stylem řízení bychom tam dojeli až zítra. Při odjezdu jsme všem ještě zamávali a už jsme byli fuč.
"Forks mi bude chybět." podotkla jsem, když jsme míjeli loučící se ceduli. Edward mě chytil za ruku. V Dartmouthu jsme byli téměř za chvíli, pár hodinek. Projeli jsme pár neznámých uliček a už jsme stáli před domem. Podobal se tomu našemu ve Forks. Měla jsem radost, že to není úplně tak cizí. Edward mi otevřel dveře. Všude kolem vůně stromů, páni.
"Nádhera" a políbila jsem Edwarda. Zvedl mě do náručí a přenesl přes práh.
"Vítejte doma, paní Cullenová." a postavil mě na zem, držíc se mě stále za ruku.
Žasla jsem. Bylo to něco mezi domem Cullenů a naším domečkem. Stáli jsme v menší hale a vešli do obýváku. Bílá sedačka už na pohled dost pohodlná s plnem polštářů. Hned jsem si na ni skočila.
"Wow" zasmála jsem se při zjištění že pod mým silným skokem se až ozvala péra v pohovce.
Rozhlédla jsem se dál po obýváku. Noo, obrovská televize, ta by se Emmovi líbila. Dále poličky, stolky, křesla, lampy.
"Připravena na další pokoj?" mrkl na mě.
Nadšeně jsem po něm skočila a šli jsme do dalšího pokoje.
Ložnice. Obrovská postel s průhlednými závěsy okolo. Okno jsme měli místo celé zdi. Naštěstí vedlo do lesa, takže je nepravděpodobné, že by někdo viděl, co se tu bude dít. Usmála jsem se pro sebe. Normální skříň? To není možné. Zasmála jsem se nahlas.
"Tady Alice ještě nebyla, co?" zeptala jsem se ho vzápětí.
"Věděla, že ti asi udělá radost, když nám pořídí normální skříň do ložnice." usmál se Edward.
"To věděla správně." letmo jsem ho políbila na tvář a šla zkontrolovat skříň.
Vážně, normálně zaplněná. Zdálo se mi toho oblečení sice málo, ale mlčela jsem.
Po pokoji, byly dále různé věci. Obrazy, zrcadla, menší gauč v rohu pokoje. Líbil se mi ten pokoj. Nebyl nijak přeplácaný.
"Další pokoj?" přiskočila jsem k němu. Chytl mě za ruku a táhl mě k dalším dveřím. Otevřel je. Spadla mi čelist.
"Tohle není fér. Já vážně měla radost že nebudeme mít tolik oblečení a teď tohle." Fájn, opět vyhrála Alice a zas nám zařídila obrovskou šatnu s tak moc oblečením, že to tentokrát vážně nevynosím. Stále jsem tam stála jak omámená.
"Lásko, vidím, že si to užíváš." řekl ironicky. "Ještě tu je pár pokojů k prozkoumání, ale měli bychom se jet aspoň podívat na univerzitu, zjistit kdy máme přednášky a tak dál."
Vystřelila jsem z té místnosti, chytla ho za ruku a už jsme stáli u auta. Nečekal takovou rychlost. Obdivně na mě koukl, ale nic neřekl. Nastoupil do auta na místo řidiče a jeli jsme.
Univerzita vážně byla celkem blízko. Deset minut nám zabrala cesta. Edward zaparkoval kousek od vchodu. Vystoupil, gentlemansky mi otevřel dveře, ale já zůstala sedět v autě. Neměla jsem strach. Jednak byl už večer a bylo přítmí a ani jsem se nebála těch lidí kolem. Jen mě zarazilo že jich je tolik.
"Myslela sis, že budeme chodit na přednášky sami dva?" odpovídal posměšně na mou otázku.
"Noo.." snažila jsem se vyhnout odpovědi. Začal se smát.
Natáhl ke mně ruku, chytla jsem ji pevně a vystoupila. Jak jsme šli přes parkoviště ke škole, cítila jsem na sobě hodně cizích pohledů, ale neodvážila jsem se rozhlédnout. Edward ke mně promluvil hlasem, který jsem mohla slyšet jen já.
"Myslí si že jsme z Ruska." zasmál se a já s ním. Je fakt, že Rusové bývali světlí.
Vstoupili jsme do vstupní haly. Bylo to ohromující, prostě krása. Edward se tu už zřejmě vyznal, tak jsme během chvilky našli sekretariát.
"Dobrý den, přišli jsme se zapsat na první semestr." promluvil k ženě Edward sametovým hlasem. Tím, kterému žádná nemohla odolat.
"J-jistě, hned si zajdu pro formuláře." dostal ji, absolutně ji oslnil. Otočil se a mrkl na mě.
"Táák, tady to mám. Tedy dva. A na jména?" snažila se vypadat profesionálně, ale nešlo jí to.
"Edward Cullen a Bella Cullenová"
Neuniklo mi její překvapení, když do formulářů vyplňovala naše stejná jména. Edward si toho taky všiml.
"Něco je špatně?" sametově se jí zeptal.
"Nic, nic. Jen že na tento rok se k nám zapsalo hodně sourozenců. "
Tiše jsem se zasmála. Opravdu jsme si byli tak podobní, že nás mohla považovat za bratra a sestru? Nebo spíš asi chtěla zjistit, jestli je volný.
"To bude menší nedorozumění. Jsme manželé." upřesnil Edward. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Ona se snažila nedávat najevo zklamání.
"Pardon. V tom případě ale budu potřebovat vaše jméno za svobodna." a upřela na mě její zelené oči zmalované modrou tužkou.
"Swanová." odpověděla jsem.
"To je náhoda, chvilku před vámi se zapsal někdo s podobným jménem.
Zacítila jsem znepokojení. Mohlo být v Dartmouthu více Swanů?
"A byla byste tak laskavá a zjistila, jak se jmenoval?" usmál se na ni Edward neodolatelným úsměvem. Ptal se spíš ze zvědavosti.
Ohrabaně se taky usmála. "Samozřejmě." a vzdálila se.
"Co to k sakru - " začala jsem, ale už se vracela.
"Tak se stejným příjmením. Swan. Emmet Swan."
Vykulila jsem na ni ty moje černé oči. Dlouho jsem nebyla na lovu. Ale mlčela jsem. Edward rychle vyřídil ostatní formality, získal pro nás stejný rozpis hodin a už jsme odcházeli.
"Nemyslíš si snad, že by.." začala jsem.
"Jo, myslím." zněl trochu rozladěně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama