10. kapitola

8. května 2009 v 17:43 | Terezka ** |  Immortal love

Místo toho jsem se zaměřila na toho kluka, co nám byl tak podobný.
Měl delší zvlněné vlasy až po ramena zkrocené čelenkou. Měl otrhané džíny a pod vcelku elegantním sakem světlé modré tričko. Celkový dojem nebyl tak špatný, vypadal upraveně, přitažlivě.

Měl ostře rýsované lícní kosti podobné těm Edwardovým. Kotkem oka na mě pohlédl, okamžitě jsem se zahleděla před sebe. Po chvilce jsem na něj znovu upřela zrak. Byl něčím zláštní, kdy opomenu fakt, že je zjevně upír, samozřejmě. Sálala z něj nějaká energie, která mi dodávala klid. Ale nebyl to ten klid, který na mě vysílal Jasper. Tady ten klid byl intimní, osukromý. Uvolňovalo mě to a uvědomila jsem si, že mi přijde atraktivní, přitažlivý, prostě jako někdo, kdo by stál za hřích. Coe¨že? Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky vytřepala pryč. Ten kluk se pousmál a začal se zvedat. To už hodina skončila?
"Děje se něco?" zeptal se mě Edward staarostlivě.
"Nic, nic. Všechno je v pořádku." odvětila jsem mu. Nechtěla jsem mít před ním tajnosti, ale tyhle pocity ohledně toho pana neznámého, jsem si plánovala nechat nějakou dobu pro sebe. Aspoń do té doby, než zjistím co je zač. Ale rozhodně se mi nelíbilo, že se mi líbí.
Na ten večer jsme měli naplánované dvě hodiny. Angličtinu a historii umění. Uběhlo to rychle a na toho pana Neznámého jsem už nenarazila.
"Tak co na to říkáš?" zeptal se mě Edward, když už jsme seděli v autě.
"Jako na školu? No, pááni. Nečekala jsem, že to bude tak v pohodě. Pan McBerry vypadá celkem sympaticky." rozpovídala jsem se.
"A myslím, že i ta Brodericková je v klidu." pokračovala jsem.
Drobná brunetka Petty Brodericková nás vyučovala historii umění. Vypadala sotva na třicet, i když říkala, že už má dospělé děti.
"A co vlastně říkáš na toho upíra v angličtině?" Zeptal se Edward. Hledala jsem v jeho hlase nějaké překvapení nebo něco podobného. Ale zněl klidně. Koukla jsem na něj. Vypadal vyrovnaně.
"No nevím, co si myslet. Vypadal celkem důvěryhodně, neškodně. Co na něj říkáš ty?"
"Carlisle mi říkal, že je možné, že v temných uličkách na někoho narazit můžeme, ale že přímo ve třídě? Opravdu nevypadal nebezpečně, a to mě celkem zaráží. Navíc v místnosti plné lidí."
"Myslíš, že je taky vegetarián?" zeptala jsem se.
"Opravdu nevím. Ale asi něco na ten způsob to bude. Jinak by se už dávno prozradil." nezaujatě Edward podotkl.
Edward zaparkoval v garáži, kde už stálo červené Ferarri. Ještě než jsme otevřeli hlavní dveře našeho domečku, uslyšeli jsme televizi, která musela jít slyšet dál než jen do lesa. Vešli jsme do obýváku. Emmet rozvalený na pohovce.
"Můžeš to laskavě zeslabit?" zkoušel Edward překřičet hrající televizi.
Ememet se uraženě natáhl pro ovladač.
"Promiň, ale ještě že tu jsem já. Jinak by se na ni jen prášilo." řekl Em a pohladil ji.
Uchechtla jsem se ale pak mě smích přešel.
"Tak můžeš začít s vysvětlováním." řekla jsem hlasitěji, než bych si přála.
"S jakým?" hrál si s námi Emmet.
Začali jsme ho s Edwardem propalovat pohledem.
"Dobře, dobře. Jen jsem si myslel, že byste ocenili něčí společnost.Abyste nepodlehli ponorkové nemoci." a vypláznul na nás jazyk.
Nechápavě jsme na Emmovi viseli pohledem.
"A Rose?" prolomil naše zírání Edward.
"Jo jasně, ta je na cestě." rozzářil se Emm. A já nasadila ještě víc ponurý výraz a zeptala se.
"A dál?"
"A dál, co?" zeptal se mě Emmet nechápavě. Praskly mi nervy.
"A dál, kdo ještě plánuje přijet. Nebo nějaký rozumnější důvod tvého příjezdu, - " přerušil mě až zvuk motoru a vzápětí mi to došlo.
"Alice?" vydechla jsem a Emmet jen nevinně pokývl a zamířil ven. Edward se na mě tázavě podíval.
"Alice něco viděla. Pravděpodobně Jane, nebo něco s tím novým klukem ze školy."
Otázkou zůstávalo co viděla. Vyšli jsme s Edwardem na verandu. Rose přijela svým krásným BMW a už se s Emmem po sobě vášnivě vyjížděli. Edward si významně odkašlal.
"Jéé, ahoj." rozrušeně nás Rosalie pozdravila.
"Doufám, že to nevadí." a omluvně na nás mrkla.
"Ale nechápu, jak jste mohli na to nemyslet. Kdy jste se vlastně rozhodli?" zeptal se Edward.
"Když jste byli u Charlieho, Alice měla vizi. Že brzy po příjezdu sem narazíte na ne zrovna příjemnou návštěvu." objasnila Rosalie.
"No to by celkem odpovídalo, ale proč nám něco neřekla přímo Alice?" zvědavě jsem se vyptávala.
"Nechtěla vám zbytečně přidělávat starosti. Přála si, aby ten váš ze třídy nebyl tak nápadný." doplnila Rose a rozpačitě na nás koukla.
"Jo, tak teda ten ze třídy." a pohlédla jsem na Edwarda.
"My mysleli, že se to týká Jane a Volturiů." doplnil mě Edward.
"Volturiů?" zakřenil se Emmet. "Co by tu dělali? Itálie je trochu na jiném kontinentu." a vyplázl se na nás.
Edward se hrdelně zasmál a já začala provrtávat pohledem podlahu.
"Nepůjdeme dovnitř?" zeptala jsem se. Přece jenom bylo kolem půlnoci.
"Proč jste mluvili o Jane a Volturiových?" ptala se nás vylekaně Rosalie, když jsme vcházeli do obýváku.
"Jo a Renesmee byla trochu skleslá, když jste se ji ještě neozvali." dodala Rose.
Opravdu. Byli jsme tu dva dny a já si ještě ani nevzpomněla na Nessie. Samozřejmě že vzpomněla, spíš jsem neměla čas se jí ozvat. Teď mě to začínalo pořádně mrzet. Okamžitě jsem popadla telefon a vytočila číslo na Ness.
"Ahoj zlatíško." mluvila jsem do telefonu, zatím co jsem odcházela do ložnice.
"Mamíí, bylo na čase, že jste se ozvali. Měla jsem o vás strach. Jak se - "

Edward´s view
"Cože? Jane? Kdy? Proč?" vysypaly se otázky z Emmeta.
Byl naprosto ztuhlý, stejně jako Rosalie. Kmitali pohledem ode mě k pokoji, kde byla Bella. Viděl jsem, jak si Rose vykreslovala v hlavě dokonalou tvář malé Jane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama