2. Dartmouth

13. června 2009 v 23:19 | Tess ** |  Oživení života

Cesta byla klidná. Hrálo nám rádio, povídali jsme si, doplňovali informace z předchozích let. Minuli jsme Dartmouthskou vítací ceduli a už jsme byly obyvatelkami Dartmouthu.

"To ta cesta ale uběhla." prohlásila Bells.
"Tak ne asi, ale teď mě naviguj k naší koleji." řekla jsem ji. Zbystřila a začala pozorně sledovat cestu.
"Jo, tu to poznávám, jak jsme tu byli s našima v létě. Ještě jeď rovně... teď zahni doprava... rovně..." pokračovala v její navigaci a šíleně při tom gestikulovala rukama.
Míjeli jsme budovu za budouvou a ž mě jeden nápis baráku praštil do očí. Dartmouth college. Zajásaly jsme si v autě. Zaparkovala jsem vedle nějakého zeleného Opela.
"Vezmeme si věci rovnou, nebo se pro ně pak vrátíme?" zeptala jsem se Belly.
Rozhlédly jsme se po ostatních studentech. Ti to tahali za sebou, přes záda, kolem krku, kde jen mohli. Jo, konečně mi došlo, že nebudu nic extra, když vytáhnu všechny moje věci.
"Otevřeš mi kufr?" zeptala se mě Bells. Jo, ona měla pro svoje věci celý kufr a já zas zadní sedačky.
Vysoukaly jsme si všechny kufry a tašky z auta, zamkla jsem ho a plížily jsme se s těžkým nákladem přes celé parkoviště k budově, kde měl být sekretariát.
"Hele, podívej." zarazila jsem naši plíživou chůzi. Zrak mi sjel k úplně samému autu, jako jsem měla já.
"Ale no tak, víš kolik stejných aut tu ještě může být? Koukej, další Volvo." ukázala ledabyle Bella před sebe. No jasně, bylo to taky asi stejné, ale tamto mě zaujalo nějak víc. Vysokoškolská stupidita, napadlo mě.
Vcházeli jsme do velkých dřevěných dveří nad kterými byl vrytý nápis "Vox clamantis in deserto". Došli jsme k sekretariátu školy, vystály slušnou frontu a konečně se dostaly k pultu.
"Dobrý den. Tess Pattinsonová a Isabella Swanová, Měli bychom tu mít zarezervovaný společný pokoj." promluvila jsem.
"Jistě drahoušku, okamžik, podívám se."řekla postarší žena za pultem
a začala ťukat něco do počítače.
"Ano, Dvě dívky, západní křídlo. Mám to tady. Tu máte klíče, rozvrh hodin, kreditky na obědy.." a lno dalších potřebných věcí nám vysvětlovala, až jsem přestala vnímat. Bella do mě drcla, paní za pultem totiž domluvila a mybyly volné.
"Tak mě napadá, ty víš kde, je tu západní křídlo?" zírala jsem na Bellu. Bells se na mě nevinně usmála.
"Neboj, to najdem." řekla povzbudivě.
"Tož, ty jsi teda skvělá." řekla jsem ji, když mi zrovna držela dveře.
Ploužily jsme se pomalu ven z budovy. Projížděla jsem si rozvrh a najednou jsem narazila do něčeho tvrdého. Vzhlédla jsem a zatajil se mi dech.
"P - promiň" koktavě jsem se omluvila tomu dokonalému klukovi, na kterého jsem skoro spadla se všemi mými zavazadly.
"Nic se nestalo." krásně se na mě usmál. Snažila jsem se taky usmát, ale byla jsem jím příliš okouzlená. Už pomalu mířil pryč, když v tom mě napadlo..
"Promiň, ale prosím tě, nevíš kde tu je západní křídlo?" zeptala jsem se ho. Znovu se nádherně usmál a trochu se ke mně nakrčil. Byla jsem na omdlení.
"Půjdete rovně, pak zahnete doleva kolem toho sloupu tam" a mávl rukou před sebe. Já se však vzmohla jen koukat na něj.
"No a pak uvidíte naoranžovělou budovu a to by mělo být ono." dořekl a mědově se usmál.
"D - díky." a vykouzlila jsem, co nejvděčnější úsměv, na který jsem se vzmohla. On se na oplátku taky usmál.
"Emmete!" zavolal někdo a ten dokonalý kluk se pootočil.
"Snad na sebe ještě narazíme." řekl, skoro šeptal, otočil se a byl fuč. Stále jsem stála jak zmrazená.
"Tess?" pobaveně se ozvala Bella. Já nic.
"No tak, aspoň těn výraz zklidni." znova pobaveně dodala. Uvědomila jsem si, že se musím usmívat jak psychopat a vrátila jsem se zpět k normálnímu výrazu.
"Někdo se nám tu zamiloval." rýpla si Bella.
"No haha, jsem ráda že se bavíš. Byl to akorát normální kluk " snažila jsem se ji zalhat. On nebyl normální, on byl přímo božský.
"No jak myslíš." rezignovaně Bells řekla a potichu se zasmála. Dál jsme se k tomu nevracely. Ale ten kluk, jestli se teda jmenoval Emmet.. byl tak dokonalý a báječný a milý a sladký.. Škoda, že na něj třeba už nenarazím.
Řídily jsme se jeho pokyny a dorazily k naoranžovělé budově, byla skoro růžová. Vešly jsme dovnitř a okamžitě mě okouzlil interiér. Vypadalo to tak staře, až se mi to líbilo. Teď do těch papírů začala hledět Bella.
"Pokoj 57" řekla.
"A jak to chceš najít, mlžeš mi říct?" neomaleně jsem se jí zeptala při pohledu na troje schodistě.
"Hele, nevíš kde je pokoj číslo 57?" zeptala se Bella kolemjdoucí dívky. Ta jen ukázala na prostřední schodiště a šla dál.
Plížily jsme se s Bellou po schodech a tahaly za sebou těžký náklad. Dostaly jsme se do dlouhé chodby a pomalu procházely kolem dveří. 51, 53, 55, 57.
"57" řekla jsem. Bells koukala na druhou stranu chodby.
"Co je?" zeptaa jsem se jí a sledovala směr jejího pohledu.
"Tam byl kluk" řekla a já se neubránila hlasitému smíchu.
"To je úžasné." pobaveně jsem ji řekla.
Konečně se odtrhla od té vidiny a vražedně pohlédla na mě.
"Ne, ale vážně. Byl dokonalý. Chvíli jsme na sebe koukali, pak se usmívali a nakonec musel odejít."
"A to jste to všechno stihli za těch 15 vteřin, co jsme v téhle chodbě." potichu jsem se zasmála.
"Haha" ironicky se na mě ušklíbla. "Nevěř" dodala.
Otočila jsem se zpátky ke dveřím, zastrčila klíček, odemkla a otevřela dveře.
"Super" zklamaně ze mě vypadlo.
"Co jsi čekala? Pokoj jak z Hiltonu?" dělala si ze mě Bells srandu Věnovala jsem jí úšklebek. Dvě postele, skoro žádné povlečení. Skříně, no spíš skříňky, nějaké poličky, stůl, ale ten lustr na stropě mě dostal nejvíc. Totiž, žádný tam nebyl. Jen žárovka. Přešla jsem k jedné z postelí a sedla si na ni. Musela jsem se začít smát. Nebyla jsem zvyklá na kdejaký luxus, ale ta postel byla tvrdá jak beton. Bell si sedla na tu druhou postel a začčala se smát se mnou.
"To bude fájn" ve smíchu jsem řekla.
Bella hned vytáhla mobil, vytočila číslo a začala mluvit.
"Ahoj mami..... jo..... už jsme na pokoji..... ano, jsme obě v pořádku." pokračovala Bells, ale já ji přestala vnímat. Začala jsem si vybalovat různé věci a strkat je do poliček a skříněk. Byl to fakt malý pokoj. Vidím to tak za pár dní na ponorkovou nemoc. Usmála jsem se pro sebe. Bella furt mluvila, tak jsem se rozhodla, že se půjdu porozhlédnout po budově. Ukázala jsem Bells, že jdu ven, ta jen kývla a já vyšla z pokoje.
Procházela jsem pomalu různé chodby a míjela plno dalšch studentů. Byli tak rozdílní. Od bílých po černé. Od tzv. barbie panenek až k holkám v hoperském stylu. Najednou mi uvízli oči na hodinách v jedné z chodeb. Půl čtvrté? Přednáška nám začíná za půl hodiny. Okamžitě jsem začala hledat tu správnou chodbu do našeho pokoje. Našla jsem, vtrhla jsem do dveří.
"Bells, přednáška, za půl hoďky." sotva jsem popadala dech, jak jsem spěchala.
"No jasně." plácla se Bella do hlavy, popadla tašku a už jsme uháněli.
"Kde to vlastně je?" zeptala se mě.
"V hlavní budově. Čeština." odpověděla jsem a my vyšly ven. Pršelo jak z konve. Snažily jsme se to přeběhnout jak nejrychleji to šlo, ale i tak jsme dost zmokly.
"Pojď, bude to asi tady." zavolala na mě Bells. Následovala jsem ji. Vlezly jsme do třídy. Taková malá, útulná. Zatím tam nebylo ani moc studentů. Udýchaně jsme si s Bellou vybraly dvě místa vzadu ve třídě. Odpočívaly jsme na židličkách. Ve třídě začalo přibývat lidí a já se zarazila u toho kluka, co právě vešel. Ten BOŽŠKÝ Emmet. My spolu máme hodinu? To určitě ne, to bude nějaká chyba.
On se usmál. Roztála jsem a usmála se taky. Procházel tak blízko kolem mě. Sedl si do vedlejší lavice. Páni, on sedí vedle mě.
"Tess." zbystřila jsem a pohlédla na Bellu, když zašeptala moje jméno.
"To je ten kluk. Ten, jak jsem ti říkala, že jsme na sebe zírali v chodbě." řekla Bells.

Pohlédla jsem jejím směrem očí. Vykulila jsem je. Byl Emmetovi tak podobný. Asi budou bratři. Byl taky tak dokonale krásný, ale mě se víc líbil Emmet. Připadal mi více mužnější, více silnější. Usmála jsem se na Bellu na známku, že chápu.
Do třídy vešel učitel, ale moc jsem ho nevnímala. McBerry myslím, nepřipadal mi nijak zajímavý. Narozdíl od Emmeta. Nenápadně jsem ho začala zkoumat. Měl dokonale vytvarované lícní kosti. Husté obočí, karamelové oči, úzké rty. Ó můj bože, Tess, nesmíš se zamilovat! Poručila jsem si. Když ten kluk se na mě znova tak medově usmál. Zasnila jsem se, slyšela jsem svatební zvony? Ne, to je učitel cosik vysvětloval a znělo to jak hluboká zvonkohra. Najednou se mi objevil malý lísteček pod rukou. Otevřela jsem ho.
"Nechci být troufalý, ale nezašla bys po škole někam sednout? Moc se mi líbíš, víš. E."

musela jsem si to několikrát dokola přečíst. Zdálo se mi to jako sen. On MĚ se líbil. Nechápu jak jsem se mohla líbit jemu. Ale vzmohla jsem se naškrtat na papírek jen
"Nápodobně a ráda půjdu, Tess "

Přidala jsem svůj podpis, protože jsem nevěděla, jestli už ví, jak se jmenuju. Nenápadně před učitelem jsem Emmetovi hodila papírek na stůl. Přečetl si ho a něco tam připsal a podal mi ho zpátky.
"Super, a jestli by chtěla jít tvoje kamarádka taky, můj bratr Edward by ji rád poznal. Co myslíš?"

přečetla jsem.
Takže je to jeho bratr. Bella by mě zabila kdybych nesouhlasila. Sice jsem myslela už na rande ve dvou, ale ve čtyřech to nemusí být tak špatné. Naškrábala jsem mu zpátky
" Zní to jako skvělý nápad. Platí. "
a podstrčila jsem mu lísteček zpátky. Usmál se. On se usmál tak dokonale, že kdybych stála, podlomila by se mi kolena a já bych spadla na zem. Rande. Páni, Bella bude nadšená. Ale myslím, že jsem mnohem víc než jen nadšená. Jsem šťastná. Dokonalý kluk mě pozval na rande. Páni, k tomuhle štěstí se nedalo nic přirovnat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jamie Jamie | 13. června 2009 v 23:41 | Reagovat

Emmet? :D no pááni :D :D :D

2 Hanule1075 Hanule1075 | 14. června 2009 v 11:33 | Reagovat

je to super!moc se těším na další!A mimo jiné je to originální. :-) :-) :-)

3 sweet-twilight sweet-twilight | E-mail | Web | 14. června 2009 v 19:37 | Reagovat

Tak to je mazeeec..báječně vymyšlená jména a tak..;-)moc se nám to líbí..jen tak dál..budeme se tešit na další díly..:-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama